Protože jde o umělé označení, z kterého udělali nacisté politický pojem. Pokud si vzpomínám, tak ještě před rokem 1936 toto označení nehrálo zásadní roli. Ale na olympiádě, která se konala v roce 1936 v Německu, prohlásil Goebbels na adresu Němců, kteří přijeli z Československa: Vy nejste žádní občané Československé republiky německého jazyka – což bylo tehdy oficiální označení – vy jste sudetští Němci!

Ano, němečtí antifašisté považovali Československou republiku za svou vlast. Odmítali označení jejího pohraničí za „tzv. Sudety“ a nepovažovali se za tzv. sudetské Němce, ale za loajální občany Československé republiky.

Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že současní germanofilové a sudetomilové přešli na pozice, které hlásali henleinovci a sudeťáci. S nimi jsou nyní jedna ruka. O mnohém, co se událo v době předmnichovské a pomnichovské, za protektorátu mnozí naši spoluobčané, díky médiím i školní výchově, téměř nic neví, a proto jejich odpor vůči rakovinnému postupu sudetů a jejich českých souputníků se nesetkává s odporem, který by mohl být nepřekonatelný. Proto budeme říkat o všem, co se chystá proti republice a proti jejím ideálům, pravdu. Na počátku zvolejme, že jsme na straně našich hraničářů, kteří dlouhodobě trpěli násilí henleinovců, že jsme na straně německých antifašistů! Přesídlení Němců do Německa, s výjimkou antifašistů, kteří v republice mohli zůstat, považujeme za definitivní.

Ti, co mluví o Sudetech a sudetských Němcích, o jejich právech, upozorňujeme, že přešli na stranu henleinovců a sudetských Němců, nositelů henleinovských tradic, jak o tom mluví dr. Eva Hahnová. Pozice jsou jasné. Každý si může vybrat stranu.

Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko–německé diskuse!...“ (PhDr. Eva Hahnová, historička dlouhodobě již působící ve SRN, v diskusi na konferenci „Odsun Němců – 65 let poté“, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem.)

Ti, kdo mluví o Sudetech a tzv. sudetských Němcích navazují na rozbíječskou a krvavou velezrádnou činnost znacizovaných tzv. sudetských Němců, kteří se sami považují za druhý národ ČR, ač byli za republiky vždy jen národnostní menšinou.

Na 70. sjezdu landsmanů v Řeznu, který se konal v červnu r. 2019, B. Posselt 8. června prohlásil: „Milí krajané, to ukazuje, že my jako sudetští Němci jsme se také stali faktorem v sousedských vztazích. Proto chci vyjádřit přání pro naše vztahy. Jsme Starorakušané. Jsme jedním ze dvou národů v českých zemích. Jsme čtvrtým kmenem Bavorska, přestože v něm buď žijeme nebo nežijeme.“

(Poznámka ČNL: Podle mezinárodních dohod, které jsme uzavřeli s Rakouskem, Smlouva z 19.12. 1974 zakotvovala, že „rakouskými osobami ve smyslu této smlouvy jsou fyzické osoby, které měly rakouské státní občanství ke dni 27. dubna 1945.“ V čl. 6 smlouvy se Rakousko zavazovalo: „Rakouská republika nebude již proti Československé socialistické republice zastupovat nebo podporovat žádné nároky rakouských osob, které vznikly proti Československé socialistické republice nebo československým fyzickým i právnickým osobám v souvislosti nebo v důsledku československých opatření uvedených v článku 1 smlouvy.“

6. Cílem tzv. Sudetoněmeckého landsmanšaftuje je zejména návrat do původní vlasti, tedy do ČR, a zrušení dekretů prezidenta republiky, což by znamenalo v podstatě provedení státního převratu, jak o tom mluví prof.Václav Pavlíček.

Ve hře o dekrety však nejde pouze o majetek. Prof. dr. V. Pavlíček, CSc. výslovně uvádí: „Dekrety prezidenta republiky... vyjadřují diskontinuitu s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazeným ve válce na našem území. Vyjadřují právo národa na odpor proti agresorovi. Upravovaly ve válce způsob obrany proti Německu a jeho spojencům, po válce postavily základy obnovy demokratického státu.... Německý právní řád naopak vychází z kontinuity s právním řádem a státností Německé říše jako celku.... Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratické Evropě nemyslitelné...“ (Sborník Česko–německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998. str. 27).

Představitelé landsmanšaftů Němců odsunutých z Československa již dlouhodobě všemožně usilují o zrušení dekretů prezidenta republiky. Tento jejich požadavek je, jak v roce 1998 řekl prof. JUDr. V. Pavlíček„ …součástí komplexního plánu obsaženého v jedné expertize, kterou měla německá vláda v roce 1991 k dispozici při jednání o československo–německé smlouvě a má sloužit k znovuzískání majetku Němců. Řada kroků německé strany postupuje podle tehdy zpracovaného scénáře“. (Sborník Česko–německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998. str. 28).

Pokud výše uvedené a podobné cíle SL a jejich pátá kolona v ČR sledují, nelze v žádném případě mluvit o skutečném smíření a pracovat k jeho dosažení. V podstatě jde jen o prosazení cílů SL, jež halí do krásného pojmu usmíření. A s tím nikdy nebudeme souhlasit.